Tetamildred | Tajemství babiččina domu 38. kapitola

    Večer jsem si zapomněl zatáhnout závěsy a tak mě časně ráno probudily paprsky drzého slunce, které mě lechtaly dlouhými prsty na tváři. Otočil jsem se na druhý bok, obličejem ke zdi, abych vzápětí zjistil, že už vlastně nejsem ospalý. A to jinak bývám schopný spát až do oběda.

   Potom mi došlo, co mě přinutilo vzbudit se takhle brzy. Jsem sice spáč, ovšem spáč se zabudovaným budíkem. Když o něco jde, nepotřebuju podnět zvenčí. Vzbudím se sám a včas. Občas po probuzení sice chvilku přemýšlím, co že mě to vlastně čeká, ale důležité je, že jsem vzhůru. Zrovna jako dnes.

   Přesně v půl desáté přijde do vily Diany babiččin starý přítel, farář Krupička. Přijde, aby vysvětil Filipův hrob. Samozřejmě naprosto diskrétně.

   Opravdu by mě zajímalo, jak mu babička s doktorem Vágnerem celou tu věc vysvětlili. Být v jeho kůži, asi bych se dost divil. Jenže co já mohu vědět o povolání faráře? Ve zpovědnici určitě vyslechne věci, že by z nich obyčejnému smrtelníkovi vstávaly vlasy. Možná mu pohřeb hromádky starých kostí přijde jako vítané zpestření.

   Předpokládal jsem, že na jeho mlčenlivost se babička může spolehnout. Taky jsem věděl, že se můj otec k celé té akci nestavěl z počátku příliš vstřícně. Teprve když si ho vzal doktor stranou a prohovořil s ním jako chlap s chlapem, nepříliš ochotně ustoupil přesile. Nic jiného mu beztak nezbývalo.

   Robert dle mého očekávání nedorazil. Přišel tudíž o večerní rozlévání čistého vína, jak to nazvala babička.

   Mamku jsem ani nečekal, všechno se to semlelo docela narychlo a bylo jasné, že nedostane v práci dovolenou. Koneckonců táta přijel taky jen na skok. Pracoval na nějaké veledůležité reportáži a měl strach, aby nepřišel o informační zdroje. Hned po neobvyklém obřadu tudíž plánoval zvednout kotvy.

   S Violou se přivítal, jako by ji znal už dávno, což byl samozřejmě nesmysl, ale bylo na ní vidět, že jí spadl kámen ze srdce. Neřekla mi to, ale já věděl, že měla z toho setkání strach. Byla totiž občas celkem dobře čitelná, když ji člověk poznal trochu líp.

   Táta ji dokonce pozval na pár dní k nám do Prahy, abychom se prý všichni trochu líp poznali. Okamžitě jsem si vzpomněl na Ričiho a na to, jak mu vždycky všechno vychází. Někteří jedinci jsou holt děti Štěstěny.

   Samotný pohřeb proběhl poměrně rychle a pan farář byl příjemně civilní. Žádná teatrálnost, ani potoky slzí. Babička ty svoje vyplakala už dávno a táta byl ještě maličký, když Filip umřel, skoro si na něj nevzpomínal. Doktor Vágner zůstal diskrétně v pozadí.

   Pan Aubrecht potom opět upravil záhon tak, že vůbec nebylo poznat, co se tady dělo. A já pořád nemohl uvěřit, že už je po všem.

   Po obědě se mě táta zeptal, jestli s ním nechci odjet do Prahy.

   "Já vím, že se ti sem moc nechtělo a byli jsme s maminkou rádi, žes to nakonec udělal. Babička mi vyprávěla, jak jsi s panem doktorem na té matematice dřel... podle ní máš ten reparát v kapse. Tak jsem si říkal, že bych mohl trochu slevit. Do konce prázdnin pořád pár týdnů zbývá, ještě byste s klukama mohli vyrazit. Co ty na to?"

   Docela mě tím překvapil. Chvíli jsem o jeho návrhu uvažoval, ale pak jsem zavrtěl hlavou: "Dík tati. Ale já bych tady ještě docela rád zůstal. Kluci už stejně nikam nepojedou, sehnali si brigádu. A mně se tady docela líbí, fakt," dodal jsem, když jsem si všiml jeho nevěřícného výrazu. Pak se na mě ale usmál: "No jistě, že mě to nenapadlo. Je v tom nějaká slečna, viď? Jen se nedělej, to bych tě nesměl znát. Tak jak tedy chceš, ale ne abys tady vyváděl nějaké nepřístojnosti. Chápeš, co tím myslím?"

   "Jasně, tati, nejsem dnešní!"

   To si mohl klidně odpustit. Ale táta už asi jiný nebude. Pořád pro něj budu malý, nezodpovědný a lehkomyslný kluk.

   Všiml si, jak jsem se zakabonil a mrkl na mě jedním okem. Musel jsem se na něj proti své vůli usmát.

   Člověk míní, pánbůh mění. Nakonec táta přece jen ten den neodjel, i když to měl od začátku v úmyslu. Místní tamtamy zapracovaly a Kryšpín Bálek se nějak dozvěděl, že je jeho starý kumpán ve Svatbíně. Samozřejmě nedal jinak, než že táta zůstane aspoň do rána, aby spolu mohli zajít do hospůdky a osvěžit staré přátelství. Bylo mi jasné, že nezůstane u dvou piv a že se tím tátův zítřejší odjezd přiměřeně posune.

   Zavolal jsem mámě a informoval ji o situaci. Moc nadšená z toho nebyla: "No, doufám, že nepojede do Prahy pod vlivem. Snad ho ten jeho kamarád ohlídá, když je policajt."

   "Příslušník, mami, žádnej policajt."

   "To je snad totéž, ne? Martine, dohlídni na to. Když tak ať jede až odpoledne, nic mu neuteče."

   Byla to docela bžunda být na chvíli v roli toho zodpovědnějšího. Táta by se divil. Já se pro změnu divil, že zatelefonovat mámě nenapadlo jeho. Připadal jsem si jako výkvět veškeré cnosti, zvlášť když jsem během toho telefonátu objevil na zemi svazek tátových klíčů, které mu musely někdy během dne vypadnout z kapsy. Schoval jsem je do bezpečí a těšil se, jak mu udělím kázání ohledně jeho do nebe volající nedbalosti. Nemusím přece vždycky inkasovat jenom já, no ne?

　

　

   Stejně jako ten předešlý, i následující den byl poněkud hektický. Než jsem se nadál, byl zase večer. Na kutě jsem se odebral tentokrát nevídaně brzo.

   Před spaním jsem ještě bůhvíproč vytáhl z úkrytu Robertovu písanku a už poněkolikáté si ji prohlédl. Trochu opožděně jsem si uvědomil, jak moc jsem se chtěl s tajuplným strýčkem setkat. Poznat, jaký člověk vyrostl z odstrkovaného chlapce s velkým talentem.

   Když jsem sešit konečně odložil, nemohl jsem pomalu udržet oči. Okno bylo dokořán a zvenčí mi pronikala do pokoje vůně posečené trávy, kterou vzadu za domem sušil pan Aubrecht.

   Usnul jsem, jako když mě do vody hodí. Netuším, jak dlouho jsem spal, když mě vzbudil nějaký zvuk zvenčí. Znělo to jako smích. A co hůř... jako smích malého dítěte. Rázem jsem byl naprosto svěží. Dětský smích je jistě milá věc, když ho ale slyšíte uprostřed noci na místě, kde se žádné malé dítě nevyskytuje, řeknu vám... není o co stát. Existuje jen málo strašidelnějších věcí.

   Ve snaze přijít tomu na kloub a uklidnit zběsile bušící srdce, jsem se vyhrabal z postele a přistoupil k otevřenému oknu. Záclona se vzdouvala nočním vánkem, který mi laškovně prohrábl vlasy. Protože obloha byla jasná a měsíc na ní visel jak veliký lampion, byla zahrada poměrně dobře osvětlená. Hlavně pískem vysypané cestičky ostře kontrastovaly s okolím. Trochu připomínaly soustavu tepen a žil nějakého gigantického organismu.

   Po hlavní, nejširší cestě od brány kdosi přicházel. Musel jsem několikrát zamrkat, abych se ujistil, že nemám vlčí mlhu. Ale ne, nezdálo se mi to. Po cestě kráčel vysoký muž v bílém obleku. Za ruku vedl malého chlapce, který k němu za chůze otáčel obličej, očividně zaujat něčím, co mu ten člověk vyprávěl. A zase se ozval smích, připomínající rozpustilou zvonkohru. Šťastný a bezstarostný... takový byl ten smích. Ale mně z něj trnuly zuby. Bylo mi totiž jasné, že výjev na cestě je naprosto nereálný.

   Stál jsem tam jako solný sloup a ze všeho nejvíc jsem toužil zalézt do postele a přetáhnout si peřinu přes hlavu. Ale nešlo to. Nemohl jsem od těch dvou odtrhnout oči. Neviděli mě. Vlastně si nevšímali ničeho jiného, než jeden druhého. Nedokázal jsem si představit, co bych dělal, kdyby některý z těch přízraků (či co to vlastně bylo) zvedl hlavu a podíval se mi do očí. Nejspíš bych se strachy počůral.

   Široká příjezdová cesta se několik desítek metrů od domu rozbíhala do tří stran. A tady muž s chlapcem odbočili vpravo. Na jednu stranu jsem byl rád, že nepokračují k domu, ale zároveň mě zamrazilo, když jsem si uvědomil cíl jejich cesty. Bylo jím místo, kam jsme včera pohřbili Filipa, tím jsem si byl zcela jistý. Že by ten vysoký muž... Sakra, co se to tady děje? Co se to děje se mnou?

   Nechci vidět duchy!

   Nechci vidět Filipa!

　

　

　

　

   Táta odjel ještě před obědem. Byl po dlouhé noci s Kryšpínem ještě trochu pobledlý, ale jinak v celkem použitelném stavu. Souhlasil, že se staví v nemocnici za paní Elsou a předá jí nějaké knížky, které jí babička při poslední návštěvě slíbila. Elsin pobyt ve špitále už byl čistě pozorovacího charakteru, srdíčko přestalo stávkovat a návrat domů se blížil. I ona byla samozřejmě informovaná o nejnovějším vývoji starých událostí, vzhledem k jejímu zdraví v přiměřeně odlehčené verzi. Sice ji mrzelo, že nemohla být při pohřbu s babičkou, ale i ona byla ráda, že je po všem.

   Zamával jsem od brány za odjíždějícím autem a loudal se zpátky k domu. Musel jsem pořád myslet na ten podivný sen, o kterém jsem byl v hloubi duše přesvědčený, že to žádný sen nebyl. Moje racionální já se rvalo jako kůň s tím druhým, přesvědčeným pro změnu o své pravdě.

   Když jsem se ráno v devět probudil v rozválené posteli, opravdu jsem netušil, co se to vlastně v noci stalo. Měl jsem mimořádně živý sen, který si pamatuju do posledního detailu? Nebo jsem skutečně viděl Filipova ducha? Pokud ano, kdo to byl s ním? Oba jeho synové jsou přece dávno dospělí a naživu!

   Potřeboval jsem to s někým probrat. Viola dnes ještě kromě rozloučení s tátou nevytáhla paty ze svého pokoje. Co tam může pořád dělat?

   Zamířil jsem po schodišti do věže. Pradědečka jsem si nevšímal. Měl jsem takový pocit, že jeho vláda v tomhle domě skončila, a to s definitivní platností. Už mě neděsil.

   Viola stála u malířského stojanu a s velkým zaujetím pracovala na nějakém obrazu. Bylo to poprvé, co jsem ji viděl malovat na opravdické plátno. Na tváři měla šmouhu hnědé barvy a já na moment zatoužil plivnout na kapesník a vydrhnout jí to, tak jak to dělala máma mně, když jsem byl ještě špunt. Vždycky jsem to nenáviděl.

   "Co to bude, až to bude? Můžu se mrknout?"- hrnul jsem se k plátnu. Sestřenka mě zarazila varovně zdviženou rukou: "Opovaž se! Není to hotový."

   "No dobře. Tak se na to na chvíli vykašli a pojď ven. Potřebuju ti něco říct."

   "Musím to dodělat."

   "Copak ti něco uteče? Doděláš to pak."

   "Nemůžu. Co jsi chtěl? Pověz mi to tady."

   "Proč nemůžeš?"- nechtěl jsem to vzdát. Potřeboval jsem na vzduch. Potřeboval jsem pryč z domu.

   "Protože dneska odjíždím."

   To mě uzemnilo: "Cože? Odjíždíš? A co tak najednou?"

   Konečně se uráčila na mě podívat. Pak kývla bradou k oknu. Šel jsem se z něj podívat, ale pořád jsem nechápal. Pan Aubrecht natíral před garáží nějaké staré židle, jinak byl všude klid. To byla celá Viola. Všechny důležité věci jsem z ní musel páčit. Neskutečně mě s tím štvala.

   "A co jako? Nic nevidím."

   "Tak běž k fontáně a uvidíš."

   K fontáně? Podíval jsem se tím směrem. Zdálo se mi to, nebo tam na lavičce někdo seděl? Bylo mi jasné, že Viola už nic neřekne. Tyhle její stavy jsem znal. Už nebyly tak časté, jako dřív, ale když byly, stály za to. Bez dalších řečí jsem za sebou zavřel dveře.