Tajemství babiččina domu 39. kapitola
Tak a je to tady. Na konci této kapitoly zazvoní zvonec a Martyho příběhu bude konec.
Nezbývá než poděkovat věrným čtenářům, protože je mi úplně jasné, jak by to bez nich s Martym dopadlo. Nijak. Protože by ten příběh zůstal rozepsaný, nedokončený a časem vyhozený v koši. Za ty roky už se trochu znám a musím přiznat, že se sice snadno pro něco nadchnu, ale to nadšení většinou rychle vyprchá. Tož tak.
Takže díky, lidi! Doufám, že se vám i následující, závěrečná kapitola bude líbit :-)
Muž, který seděl na lavičce u fontány, byl Robert. Došlo mi to hned, jak jsem ho uviděl. Byl ke mně otočený zády, ale poznal jsem, že se dívá směrem k růžovému záhonu. Věděl už, že právě tam pochovali ostatky jeho otce? Nebo to byla jen náhoda? Nepředpokládal jsem, že o mně ví, proto jsem nadskočil leknutím, když zničehonic promluvil: "Bůh ví, že jsem se tomu bránil. Neměl jsem vůbec v úmyslu přijet. Ale on je velmi přesvědčivý." Netušil jsem, koho tím myslí. Nebo možná tušil, ale odmítal jsem tu myšlenku vzít na vědomí. Byla příliš absurdní. Zdálo se, že Robert na odpověď nečeká. Možná o mně opravdu nevěděl. Přemýšlel jsem, co dělat. Dát o sobě vědět? Nenápadně odejít? Nechtěl jsem ho vyplašit. Robert moje dilema vzápětí vyřešil: "Jsi Martin, viď? Ode mě to zní asi hloupě, ale rád tě poznávám. Opravdu!" Konečně se otočil tváří ke mně. Vypadal přesně tak, jak jsem si ho představoval. To znamená jako Viola. Stejně bledá pleť, stejně černé vlasy... v Robertově případě už malinko prokvetlé. Jen oči neměl modré, ale zelené. Jako jeho matka, Kateřina. Byl oblečený v plátěném obleku světle hnědé barvy a v bílé košili s rozhalenkou. Na hlavě měl slaměný klobouk. Kupodivu mu to slušelo, vypadal jako elegán ze starých filmů. Francouzské hole měl opřené zezadu o lavičku. Ani jsem si jich v první chvíli nevšiml. "Taky vás rád poznávám. A vždycky jsem vás chtěl poznat." "Nemusíš mi vykat, přece jsi můj synovec. Viola mi o tobě vyprávěla." "Vážně? A kdy?" Usmál se: "Občas si zavoláme. To je celá ona, když chce, dokáže být tajemná jako hrad v Karpatech. O tobě jsem se ale dozvěděl spoustu věcí." Polkl jsem. To mě zaskočilo. Žil jsem s představou Roberta jako bezmála patologického introverta, zakonzervovaného ve svém vlastním světě, kam nějaký Martin Keltner nemá povolený přístup. Ale jak se zdá, mýlil jsem se. Bylo mi všelijak, ale musel jsem se zeptat: "A co vám... ti... o mně říkala?" "Spoustu věcí. Ale hlavně to, že jsi správný kluk. Férový. A to je v dnešní době poměrně vzácné. Vlastně... nejen v té dnešní." Úsměv mu trochu povadl a já netušil, co na to říct. Znal jsem ho sotva pár minut, ale na to, abych poznal, že jsou některé jeho rány dosud nezahojené, to stačilo. Mlčení se protahovalo a i když mi to v hlavě šrotovalo jako o život, nemohl jsem přijít na to, co říct a nebýt trapný. Robert mě z toho zmatku po několika minutách vysvobodil. Jenže to, co řekl, mi na klidu nepřidalo. To tedy vůbec ne. "Je to tak zvláštní. Když přišla tvoje babička s tím nápadem... že by mohla Viola přijet na prázdniny... zároveň s tebou, nelíbilo se mi to. Ale děti za svoje rodiče nemohou. Nemají na výběr. Ani já neměl... A tak jsem nakonec souhlasil. Zdá se, že jsem udělal dobře. Vypadá to, že jste si vy dva k sobě našli cestu." Zase se usmál tím malinko křivým úsměvem, tentokrát ale bez té hořkosti, co v něm byla prve. Rozhodl jsem se být k němu upřímný: "Nebylo to ze začátku jednoduchý. Občas mi děsně lezla na nervy." K mému údivu se tomu zasmál: "Jo, to se jí podobá. Viola je samorost. Vybírá si hodně pečlivě, koho si pustí k tělu." Spolkl jsem to, co už jsem měl na jazyku a místo toho se Roberta zeptal: "Říkal jsi, žes nechtěl přijet. Co tě nakonec přesvědčilo?" Povzdychl si. Pak sáhl po holích a vstal. Došel k fontáně, opřel se o kamennou nádržku a nastavil obě ruce proudu vody ze džbánu kamenné dívky. Opláchl si obličej. Když se znovu obrátil ke mně, teprve teď jsem si všiml, jaké má kruhy pod očima. Jako by několik nocí nespal. A pak řekl něco, z čeho mě zamrazilo. "Mám prý pohřbít staré křivdy, protože život je příliš krátký na to, aby ho člověk prožil v nenávisti." Opět se posadil vedle mě a založil si ruce na hrudi. Pohyboval se navzdory holím s jistým půvabem. Řekl bych dokonce, že se s nimi sžil natolik, že se staly