Tetamildred | Rubíny z pekla - Prolog

1976

Jiří

Otevřel oči do tmy. Venku stále pršelo, ale monotónní "ťuk ťuk ťuk... ťuk ťuk ťuk..." slyšel naprosto zřetelně i přes dešťové kapky, pleskající o parapet. Bylo to tu zas.

Noční klepání se v poslední době ozývalo stále častěji a zlomyslně ho budilo do bezútěšné temnoty, která vládla nejen všude kolem, ale především hluboko v jeho duši. Se zatajeným dechem čekal, kdy se vzbudí i jeho žena. Měla poměrně lehké spaní a on nemohl pochopit, jak je možné, že se to ještě nikdy nestalo. I dnes klidně oddychovala a neměla tušení o úzkosti, svírající jeho útroby. Věděl, co musí udělat. Věděl také, že dnes to bude naposled.

Co nejtiššeji vstal z postele a ztuhl, když pod jeho vahou zapraskalo jedno z prken v podlaze. Helena se zavrtěla a cosi nesrozumitelně zadrmolila směrem k němu. Pak se otočila na druhý bok.

Měla ve zvyku nechávat na svém nočním stolku svítit malou lampičku. Kvůli zlodějům, říkávala, on ale dobře věděl, že prostě nemá ráda tmu.

Chvíli se na ni díval. Dlouhé světlé vlasy měla rozhozené po polštáři a on zoufale zatoužil vrátit se do postele za ní, přitisknout ji k sobě. Jen tak pokojně ležet a cítit tlukot jejího srdce. Nikdy by si nepomyslel, že by byl schopný někoho tak moc milovat. I to byl jeden z důvodů, proč to musel udělat. Neviděl jinou možnost.

Bos vyšel na chodbu a co nejtiššeji za sebou zavřel dveře. Hned vedle ložnice byl dětský pokoj. Vykročil ke schodišti, ale po pár krocích se zarazil. Nedalo mu to. Vrátil se a potichu vešel do dceřina pokoje. Dívenka ležela na břiše, hlavu pootočenou k pravé straně. Pravidelně oddychovala. Docela nedávno oslavila šesté narozeniny. Na svůj věk se chovala velmi ukázněně, vážně a kdyby to neznělo tak absurdně, troufl by si říct skoro dospěle. Nyní ve spánku byla ale opět jen malou holčičkou, křehkou a zranitelnou. Tak zranitelnou...

Upravil dcerce odkopanou přikrývku a odhrnul z čela zpocené vlasy. Nepohnula se. Srdce se mu sevřelo zoufalou beznadějí, když k němu znovu dolehlo klepání, tiché, neodbytné. Slýchal ho často, ale dnes to bylo jiné. Přišel čas.

Sešel dolů do haly a tam se na okamžik zastavil. Rozhlédl se kolem. Byla hluboká noc, venku vládla bezměsíčná temnota a malými tabulkami barevného skla nad vchodovými dveřmi sem pronikalo jen něco málo světla z pouličního osvětlení. On však znal svůj velký dům natolik důvěrně, že ani vidět nepotřeboval. Věděl o každém zákoutí, předmětu, o každém kusu nábytku.

Pohladil dřevěné zábradlí, vyleštěné mnoha generacemi dlaní do sametové hebkosti, a očima zabloudil k velkému zrcadlu na stěně poblíž vchodu. Kolikrát mu za ty roky vrátilo jeho odraz? Zrcadla prý mívají magickou moc. Je možné, že by v sobě dokázaly uchovat zlomek lidské osobnosti, nepatrný střípek něčí duše?

Trpce se pousmál nad svým bláznovstvím. Připomněl si přitom, proč je vlastně zde, kvůli čemu stojí v půl druhé ráno pod schody a zrychlil se mu tep. Zabloudil očima nahoru, k ložnicím.Tam spí jeho rodina. Žena, která mu věří i přesto, že už si žádnou důvěru dávno nezaslouží. Dítě, které má právo na bezpečný domov a klidný spánek.

Došel ke dveřím pracovny. Už sahal na kliku, když se znovu ozvalo zaklepání. Teď ale z bezprostřední blízkosti, od vchodových dveří. Vedle chodníku za zídkou zahrady svítila pouliční lampa a něco z jejího světla dopadalo až k domu a skrz vitráže z barevných skel v horní části dveří dokonce i dovnitř. Možná by se mohl podívat kukátkem, kdože to tak neúnavně klepe. Věděl ale, že by to bylo zbytečné.

Za dveřmi nikdo nestál. Ani dnes, ani kdykoli předtím. Klepání mohl slyšet jen on sám. Ještě před nedávnem by se tomu vysmál. Ale pak se stala ta věc s Hanou. Tehdy poprvé zapochyboval sám o sobě. Přesněji řečeno o svém zdravém rozumu.

"Už jsi to dal pryč z domu?" ptala se ho žena před dvěma týdny.

"Jistěže ano," odvětil tehdy a vlastně ani nelhal. Skutečně ten prokletý předmět odnesl. Rukama v černých kožených rukavicích ho uložil do malé kovové skříňky, kterou uzamkl a drobný klíček odhodil kamsi do křoví cestou k řece za městem.

Stál potom na vyvýšeném břehu a díval se, jak se za schránkou zavírá voda. Skutečně si tehdy myslel, že už onen ďáblův výtvor nikdy nespatří. Jak byl naivní.

Ještě ten den v noci ho vzbudil nutkavý pocit, že někdo stojí u dveří. Pokoušel se ho zaspat, ale nešlo to. Vyhrabal se z postele a šel se podívat. Před domem ale žádného člověka nespatřil. Bylo tam něco jiného.

Ztratil se v čase. Skutečně netušil, jak dlouho tam stál a zíral na zem před svýma nohama. Skříňka byla pryč, na rohožce ležel jen její temný obsah. Instinkt mu napověděl, že navzdory vší logice leží kovová schránka pořád na dně řeky, zamčená, ovšem teď už prázdná.

Jako by to na něj pomrkávalo, spiklenecky a s jakousi slizkou důvěrností. Rozbušilo se mu srdce. Myšlenky se mu kamsi rozlétly a on v tom okamžiku nebyl schopen racionálně uvažovat. Téměř proti své vůli se sehnul a předmět sebral. Holýma rukama. Část jeho mysli křičela čirou hrůzou. Ta druhá, kterou nepoznával, byla ale silnější. Ponoukala ho k tomu a on jako ve snách poslechl. A ve chvíli, kdy se jeho kůže dotkla chladného křišťálu, jako zásah elektrickým proudem jím projelo poznání. Už věděl, kam se poděla jeho neteř Hana.

Zavřel dveře a ochable se o ně opřel. Zmocnila se ho závrať a měl pocit, že se s ním celá hala otáčí. Řetízek, obtočený kolem ruky, přestal studit a nyní z něho sálalo teplo. Bylo by to možná příjemné, kdyby nebyl ochromený děsem.

Teprve po chvíli se vzpamatoval natolik, že byl schopen několika vrávoravých kroků. Měl v úmyslu zajít do pracovny a tam vyčkat, až bude zase schopen logicky myslet. Nedokázal si představit, že by ho tady takhle našla žena.

Hlava se mu točila jako po prohýřené noci. Vzal za kliku a zjistil, že je zamčeno. Zarazil se, ale pak si vzpomněl, že dveře od pracovny zamkl on sám. Dělal to už nějaký čas. Od jisté doby totiž nebylo žádoucí, aby dovnitř vcházel někdo jiný než on. Klíč objevil v kapse županu, aniž by si vzpomínal, že by ho tam byl dával. Připadal si jako opilý.

Otočil klíčem v zámku, ale pak se zarazil. Zůstal stát se zatajeným dechem čelem ke dveřím a na řetízku, omotaném kolem zápěstí, se kyvadlově pohupoval drobný černý předmět. Sem a tam... sem a tam...

Nemohl se pohnout. Všechny svaly v těle se křečovitě napjaly v očekávání čehosi neodvratného. Cítil to v zádech. Někdo ho pozoroval. Čísi oči se mu zabodávaly do páteře jako ledové jehly. Věděl, že se musí sebrat, postavit se tomu čelem.

Nakonec v sobě tu sílu našel. Veliké zrcadlo, zavěšené přímo proti pracovně, odráželo v slabém světle zvenku jeho vlastní obraz. Díval se sám sobě do očí, lesknoucích se v mrtvolně bledém obličeji, vystupujícím ze tmy jako přízrak. Udělal ještě pár kroků, přiblížil oči těm druhým v zrcadle, aby se ujistil, že v nich neplane šílenství. Ale čím déle se na sebe díval, tím víc mu jeho obličej připadal cizí. Už nevěděl, co je představa a co skutečnost a v tu chvíli mu na tom vlastně nezáleželo. Jen fascinovaně zíral.

Z očí se vytratil vyděšený výraz, potemněly do antracitového odstínu a nyní se v nich zračila triumfální sebejistota. Jeho vlastní podoba se rozplynula a po okamžiku podivné prázdnoty se kolem těch cizích očí, hlubokých jako jámy do pekel, počala formovat cizí tvář. Pohledná, ale jaksi strohá, s úzkými rty, na nichž se zračil pohrdavý úšklebek. Namísto vlnitých tmavých vlasů krátká blonďatá kštice na protáhlé lebce, pěkně tvarované, těsně přiléhající uši. Nad hustým obočím dvě hluboké svislé rýhy, díky nimž působil obličej v zrcadle zachmuřeným dojmem.

"Kdo jsi?"- zeptal se cizího muže, který byl zároveň jím samým. Nebo nebyl? Ústa obrazu v zrcadle se zvlnila triumfálním úsměškem, ale jinak se nepohnula, i když uslyšel hlas. Bylo to mimo veškerou logiku. Zrcadlo buď přestalo být zrcadlem, nebo jen přestalo odrážet realitu.

"To se ptáš mě, nebo sebe? Odpověď je v obou případech stejná," odpověděl mu hlas, který palčivě rezonoval v jeho hlavě.

"Jaká odpověď? Nerozumím tvým hádankám."

"Protože nechceš rozumět. Jsi zbabělec. Myslíš si, že když to slovo nevyslovíš, skutečnost se tím nějak změní?"

"Tohle není žádná skutečnost. Neexistuješ. Jsi jen přízrak."

"A ty si myslíš, že přízraky nemohou být skutečné?" Hlas v jeho hlavě zněl nyní pobaveně. Cizí obličej v zrcadle začal blednout, ale úplně nezmizel. Prolnul se s jeho vlastním. Bylo to znepokojivé a poněkud schizofrenní.

Dnes večer jako by se vše opakovalo. I nyní stál v otevřených dveřích a shlížel k zemi na předmět, jehož nebylo možné se zbavit. Zkoušel to pořád dokola... zahodit, utopit, zakopat, spálit. Marně. Byl to souboj s neporazitelným protivníkem. A on už neměl sílu bojovat.

Jen jediná věc by snad mohla přinést rodině naději. Věřil tomu. Dlužil jim to, protože tuhle noční můru přivedl do jejich domova on sám.

Ačkoliv jedna jeho část urputně protestovala, s vypětím sil zmobilizoval tu dosud ovladatelnou a odmotal řetízek náhrdelníku z ruky. Nechal ho sklouznout na zem... a vzápětí se zhroutil i on. Klečel na kolenou a s hlavou v dlaních se kolébal se rytmicky dopředu a dozadu, dopředu, dozadu. Sbíral síly pro to, co považoval za nevyhnutelné.

Zhluboka se nadechl, vstal a z kapsy kabátu, visícího vedle zrcadla na věšáku, vytáhl hedvábný šátek. Opatrně, aby se ho nedotkl holou rukou, do něho náhrdelník zabalil. Štítivě ho zvedl a rázným krokem přešel k pracovně. Na zrcadlo už se neohlédl.

Vešel dovnitř a zamkl na dva západy. Po tvářích se mu koulely slzy, ale ani to nevnímal. To, co se chystal udělat, zlomí jeho milovaným srdce. Nikdy nepochopí, že to dělá pro ně.

Posadil se k psacímu stolu, přisunul si krabičku na doutníky, vysypal její obsah na podlahu a namísto něj tam vhodil zabalený náhrdelník. Potom otevřel prostřední zásuvku stolu. Ležela v ní jediná věc. Zadíval se na ni s odporem. Nepředpokládal, že ji bude muset někdy použít. Měl ji jen pro ten pocit, že by mohl, kdyby nebylo zbytí.

Věc, která nosí smrt. Jemu teď přinese vysvobození.

Vyndal zbraň, na její místo strčil krabici s náhrdelníkem a rychle šuplík zavřel. Nechtěl se tam dívat už ani vteřinu. Ten předmět v sobě choval temnotu, kterou on nechtěně vypustil. Z celého srdce doufal, že až nyní udělá, co musí, temnota odejde s ním.

Přesvědčil se, že je pistole nabitá. Vložil studenou hlaveň do úst. Třásla se mu ruka. Několik okamžiků tak setrval a pak zbraň stáhl. Zhluboka vydechl.

Ozvalo se tiché zaklepání. A znova. Nepřekvapilo ho to, jen jako vždy k smrti vyděsilo. Zavřel oči.

"Ťuk ťuk... ťuk ťuk...

Zpod víčka se mu na tvář skutálela slza.

Klepání sílilo, monotónní rytmus začínal být nesnesitelný. Ohlédl se po zvuku s uštvaným výrazem zlomeného člověka.

"Odpusť, jestli můžeš," zašeptal téměř neslyšně.

Tentokrát nezaváhal. Zmáčkl spoušť.

Klepání utichlo.