Potřební jedinci

Jsem nepoučitelná. Celým mým životem se jako jako červená nit táhne cosi, čeho se už asi nikdy nezbavím. Moje hloupost. Nebo naivita, chcete-li.

Nejhorší na tom je, že to na mě určitý druh lidí pozná. A jde po mně.

Jistě znáte takové ty "potřebné" jedince, kteří by dokázali vymámit z jalové krávy tele... Jednou ztratili peníze na vlak, podruhé si potřebují nutně zavolat, nebo umírají hlady a vy jste právě ta pravá a jediná osoba, která jim může vytrhnout trn z paty. No, kdo by odolal? Já určitě ne.

Aby ale nedošlo k omylu: vůbec netvrdím, že neexistuje na světě spousta lidí, kteří potřebují doopravdy pomoct. To samozřejmě existují a je jich spousta. Jim pomohu ráda a nemám potřebu to někde ventilovat. Ty na mysli nemám. Já mám štěstí na ty druhé, na ty, kteří vám urvou ruku i s ramenním kloubem, když jim podáte prst.

Vybavuje se mi pár takových drobných příhod ohledně mých charitativních hrrr akcí. Ta první už je dost letitá. Bylo mi devatenáct a pracovala jsem v dětském domově pro batolata. Bydlela jsem na ubytovně OÚNZu, nad hygienickou stanicí a dispečinkem sanitek. Domů jsem jezdívala málokdy, od té doby, co jsem začala randit se svým budoucím manželem, už mě to tam tolik netáhlo. No a právě při návratu z jedné takové vzácné návštěvy jsem potkala "potřebného" jedince.

Stála jsem na vysočanském nádraží, na hlavě stetsona, v ruce mandolínu a na zádech červenožlutý batoh. Dost pršelo a celkově vládla taková neutěšená atmosféra. A vtom si to ke mě namíří takový klučina, zmoklý jak slepice, s nešťastným výrazem a kytarou. Že by spřízněná duše?

Abych to zkrátila: někdo mu ukradl šrajtofli a on se teď chudák nedostane domů. Stovka by to ale mohla spravit. Tehdy pro mě byla stovka celkem dost peněz, brala jsem v děcáku 1700Kčs měsíčně. Ale když svatosvatě sliboval, že mi ty peníze přiveze, dala jsem mu dokonce adresu ubytovny OÚNZ!

No přijel, samozřejmě. Seznámil se s kolegyněmi z ubytovny i s mým nastávajícím, uspořádali jsme mejdan, popil, najedl se a potom přespal na přebytečné válendě. Ráno zmizel jak pára nad hrncem, samozřejmě i s mou stovkou. Už jsme ho neviděli.

Nedobrovolnou sponzorkou jsem se málem stala, když jsem vytrousila peněženku z nákupní tašky. Taky jsem ji měla chytře v košíku pod kočárkem. Na poslední chvíli jsem si všimla osoby ženského pohlaví, kterak se peněženku nenápadně snaží zasunout do svého zavazadla. Ač osoba jinak velmi neprůbojná, až plachá, tentokrát jsem zabojovala a vehementně na ni nastoupila. Měla jsem totiž v té peněžence celou mateřskou, kterou jsem si právě vyzvedla na poště. Stálo mě to dost nervů i času, ale nakonec jsem slavila úspěch.

Nerada, ale vrátila ji.

Pak tady byl Tonda. To byla taková místní figurka ( vlastně jedna z nich, tohle je město pohádkových bytostí). Pořád někde postával a žebral. Prý aby si mohl koupit jídlo. Už jsem byla trochu poučenější, tak jsem dlouho odolávala s tím, že u sebe zrovna nemám peníze. Většinou jsem ani nelhala. Když už to začínalo být neúnosné (asi tušil, že jednou stejně podlehnu), zašla jsem do sámošky a koupila mu turisťák a tři rohlíky. Kupodivu z toho neměl moc radost. Začala jsem se mu radši vyhýbat. Zbaběle...

Velice vytrvalý byl rovněž jeden příslušník snědšího etnika, takový klučík hubený. Ale vlezlý jak čtvrtodenní zimnice. Dopustila jsem se té chyby, že jsem mu "půjčila" dvě stovky, dojatá jakousi srdceryvnou historkou a velice upřímně znějícími sliby. Byl ve věku mého syna a já si v nějakém záchvatu vstřícnosti říkala, že si nezaslouží mou nedůvěru jen kvůli své příslušnosti. Dobře jsem si naběhla. Asi tak čtyři měsíce jsem se ho nemohla vůbec zbavit, dokonce chodil zvonit i k nám domů. Než jsem se vůči němu definitivně zatvrdila, pár kaček ze mě ještě vytáhl. Pak mi nabízel jako splátku nějaký obrovský pečetní prsten, o jehož původu by se dalo různě spekulovat. Ještě že zasáhl můj starší syn, který má někdy víc rozumu, než jeho matka.

Z tohoto jsem si ale ponaučení vzala. Jemu, ani jeho soukmenovcům už nevěřím ani nos mezi očima. Jestli něco ovládají opravdu dobře, je to lhaní.

Když to tak shrnu, kdyby se mi vrátilo všechno, co jsem kdy rozpůjčovala "potřebným" jedincům, byla bych zřejmě za vodou.

Každopádně, myslím, že "potřební" jedinci tady budou vždycky. Přinejmenším tak dlouho, dokud se najdou takoví, kteří se dají utáhnout na vařené nudli. Například jako já!