Tajemství babiččina domu 26. kapitola

"Neviděla jsem ani tenhle, ani žádnej jinej obraz Kateřiny. Zdálo se mi o ní. Dost často. Vlastně se mi o ní pořád zdá. Předtím jsem ale netušila, kdo to je. To mi začalo docházet, až když jsem si přečetla ten deník. Protože pokud není můj táta syn Evelíny, ale Kateřiny, dává konečně ta naše podoba smysl. Nemyslíš? Hele, já neznám tvýho tátu, ale předpokládám, že to nebude žádnej tmavej typ. Je to tak?"
"Jo, táta je blonďák. Teda spíš byl, než začal šedivět. A máma vlastně taky, asi jako já."
"No tak vidíš. Ty a tvůj otec jste zkrátka podobní babičce Evelíně. Jen můj táta jako by do toho hnízda nezapadal. Teď už teda vím, proč."

Viola se tvářila, jako by právě rozlouskla nějaký zapeklitý oříšek. Já se v tou ale šťoural dál: "Hele, to je sice hezký, žes odhalila záhadu rodový podoby, to ale nevysvětluje ty sny. Jak se ti může zdát o někom, o kom jsi v životě neslyšela?"
Zamyslela se. To ji očividně nenapadlo. Zřejmě nebyla zvyklá přemýšlet v hlubších souvislostech. Jako já.
"A co doma? Tam se ti taky zdálo o Kateřině?"
Mračila se na mě: "Copak ty si pamatuješ všechno, co se ti zdá?"
"Jasně, že ne. Ale ty si na tyhle sny očividně vzpomínáš, ne? Nezajímá mě, co se ti zdálo, jen jestli se ti o ní zdá i jinde, než tady." To jsem trochu lhal. Zajímalo mě to. Nebyl jsem si ale jistý, jestli by se chtělo Viole zrovna teď o tom mluvit. Však ono na to ještě dojde.
"Vlastně... asi ne. Ne. Určitě ne. Co by to mohlo znamenat?"
"To kdybych věděl."

A pak jsem pověděl Viole, co se zdálo mně ve starém křesle na půdě. Ukázal jsem jí i tu zmačkanou písanku, která v tom figurovala. Koukala na ty obrázky jako zjara.
"Vůbec jsem nevěděla, že táta takhle kreslil. To je nádhera!"
"To je. Škoda, že s tím přestal. Myslím, že mohl bejt i slavnej. Měl fakticky talent. A vlastně není divu," ukázal jsem na obrazy, které namalovala jeho matka.
"Taky bych to chtěla takhle umět," povzdychla si.
"Jen se nepodceňuj. Pořád tě vidím někde něco čmárat. Kdyby ti to aspoň trochu nešlo, nedělala bys to." V tom jsem měl jasno. Jenom masochista by se trápil s něčím, na co by neměl buňky. Aspoň já to tak měl.

Krátce se zasmála, ale bylo na ní vidět, že je myšlenkami někde jinde. Když jsem na ni promluvil, nevnímala mě. Trochu jsem s ní zatřásl: "Haló, jsi tady?"
"Promiň. Musím pořád myslet na tátu. Jestli to s tím tvým snem bylo jako s mým, něco na tom určitě bude. Třeba jsou tady ty věci nějak zakonzervovaný. Víš, jak to myslím? To, co se stalo, tady třeba zůstalo ve formě nějaký energie. A ta se třeba potom může projevovat v těch snech. Nebo i jinak."

To na mě bylo kapku krkolomné. Neříkám, že jde vždycky všechno vysvětlit, ale takovéhle spekulace mě většinou unavovaly. Napadlo mě, že by se k sobě Viola s Ričim fakt hodili.

Byli očividně naladění na stejnou vlnu.

"Nevím, fakt nevím. Jasný je, že to jsou všechno jenom dohady. Jestli se chceme dozvědět něco konkrétnějšího, musíme za babičkou. A řekl bych, že ani doktor Vágner by nebyl od věci. Ti dva mi někdy připadají jako spiklenci. Každopádně před náma některý věci tutlali už dost dlouho. Máme přece právo vědět, co se v tomhle baráku stalo, ne? Je to i naše rodina." Spravedlivě jsem se rozčílil. Na to nemohla Viola říct ani popel. Byla to pravda.

Vstala. Robertův sešit ještě pořád držela v ruce. Bylo mi jasné, že už ho zpátky nedostanu. Ale nevadilo mi to. Byl přece jejího táty.
"Jsem unavená. To courání po nocích člověka vyčerpá, i když přitom chrní," usmála se mdle. "Půjdu se na chvilku natáhnout. Řekni babičce, že se najím později."

Dveře se za ní potichu zavřely. Ani já neměl hlad. Vždyť jsem snídal docela nedávno. Zůstal jsem sedět a nepřítomně zíral do rohu místnosti. Po chvíli, kdy jsem nemyslel absolutně na nic, mi hlavou prolétla myšlenka. Bohužel byla pryč dřív, než jsem na ni stačil zareagovat. Co to jenom bylo? Něco, co se stalo v noci? Nemohl jsem si vzpomenout. Bylo mi, jako by ze mně někdo vysál veškerou energii. Že by Viola? Ale ne, ani ona nevypadala moc svěže. Koneckonců... já taky coural po nocích. A ještě k tomu zraněný a chvíli i s břemenem.

Natáhl jsem se na postel. Jen tak, jak jsem byl. Ani jsem neodhodil stranou přikrývku. Spánek, který přišel téměř okamžitě, byl jako malá smrt. Těžký a bezesný. Krátký. A vzbudil jsem se z něho stejně náhle.
Všude bylo ticho. Uvnitř i venku. Ani ptáky jsem neslyšel. Trvalo to jen chvíli, ale byl to dost divný pocit. Potom jsem uslyšel hlas pana Aubrechta. Volal na psa. To tedy u dcery moc dlouho nepobyl.
A sakra! Musím jít vrátit na místo mříž od sklepního okna. Něco mi totiž říkalo, že jsem tam nebyl naposledy. Každopádně jsem nepotřeboval, aby mé vloupání vyšlo najevo.

Hodil jsem na sebe mikinu a vyšel na chodbu. Ani v domě už nebylo tak mrtvo. Z kuchyně vyhrávalo rádio a sloupkové hodiny v obýváku právě začaly odbíjet dvě hodiny.
Vtom jsem si na něco vzpomněl. Byla to ta myšlenka, kterou jsem předtím propásl. Něco, co se mi úplně vykouřilo z hlavy.
Vrátil jsem se do pokoje a vydoloval ze zadní kapsy kalhot řetízek s přívěskem, který jsem našel ve sklepě. Byl malý, oválný a plochý, asi proto jsem na něj zapomněl. Když jsem si zvykl, že ho mám v kapse, nijak mi nepřekážel. A při vhodné poloze ani netlačil. Přišel čas trochu ho prozkoumat.

Řetízek byl jemný a jednoduchý. Přívěsek vypadal jako medailonek. Podobné jsem vídával ve filmech pro pamětníky, na které jsme občas koukali s mámou. Některé byly celkem koukatelné ( každopádně lepší, než Okres na severu ).
Otáčel jsem přívěsek v prstech a přitom zjistil, že je opravdu dvojitý. Na zadní straně byla vyrytá droboučká písmena. Jen jedno slovo. Chvíli mi trvalo, než jsem ho rozluštil. Pímenka byla zašlá a těžko čitelná. Memento? Latinu jsem samozřejmě neovládal, ale tohle zas nebylo tak těžké pochopit.

Zkusil jsem medailon otevřít. Šlo to. Oba oválky z tenoučkého kovu se rozevřely a odhalily své tajemství. Překvapilo mě, že už v té době existovaly takhle maličké fotografie, ovšem je pravda, že jsem se o podobné věci nikdy dřív nezajímal. I teď mě zajímal spíš obsah, než forma. Na červenou knihovnu si tedy zrovna nepotrpím, ale tohle jako by vypadlo přímo z nějakého románku Vlasty Javořické nebo Fan Vavřincové, mamčiných oblíbených autorek. Když jsem byl o dost mladší, podstoupil jsem sérii jejích pokusů donutit mě k jejich četbě. V mých očích se to tehdy téměř rovnalo tortuře. Už do smrti si ovšem budu pamatovat, že někdo takový existuje ( tady bych měl poctivě přiznat, že druhou ze zmíněných autorek jsem vzal částečně na milost po zjištění, že Taková normální rodinka pochází z jejího pera).

Samozřejmě to byly fotografie milenců. Nic jiného jsem stejně nečekal. Vlevo dívka, vpravo mladý muž. Přesně dle očekávání, Kateřina a Filip.
Křehká černovláska se na miniaturní, jemně kolorované fotce usmívala tentokrát jen maličko, skoro posmutněle. Mladík se tvářil velice vážně, upjatě. Z obou obrázků vyzařovala jakási osudovost, tak to alespoň na mě působilo. Ale možná by se našel výstižnější výraz, na tyhle jemné nuance zrovna moc velký expert nejsem. Ale když jsem se tak na ně díval, bylo mi z nich smutno.
Opatrně jsem medailonek zaklapl a v duchu přemítal, jak se asi ten kousek stříbra dostal pod hlínu ve sklepení. Co když se tam ukrývá ještě něco dalšího? To, kvůli čemu se tam vydala náměsíčná Viola? Krev se mi zahřála vzrušením jako lovci, který kápne na čerstvou stopu. Zároveň jsem si uvědomil, že kdybych zrovna v tu chvíli nebyl ve sklepě a sestřenku nechytil, mohla si taky zlámat vaz. Pokud tedy opravdu existovalo něco mezi nebem a zemí, nevyrazil jsem včera do terénu jen tak náhodou. Rozum někdy asi musí ustoupit do pozadí, protože kdybych dal na něj a ne na svoje pocity, bylo teď všechno jinak. Samozřejmě to mohla být i ta náhoda, ale nejsou vlastně náhody zas jen převlečeným osudem? Tyhle úvahy byly na trochu dlouhé lokte a k ničemu nevedly. Jen k dalším planým úvahám.

Uložil jsem přívěsek do zásuvky nočního stolku, až úplně dozadu, kde nebyl hned na očích... kdyby se mi tedy někdo cizí prohraboval věmi, což nebylo dvakrát pravděpodobné. Pokoje v poschodí představovaly v domě, kde se kromě nás vyskytovali už jen samí starci, nezanedbatelnou výhodu.

Měl jsem v úmyslu vlézt do sklepa hned teď. Klíč, který jsem ukořistil v noci, pořád ještě vězel v mojí kapse. Ironií osudu jsem ho ovšem nemohl použít. V kuchyni byla babička s paní Elsou. Na to, abych čekal do večera, mnou příliš zmítala netrpělivost. Doufal jsem, že si pan Aubrecht vysazené mříže nevšimne. Do té části zahrady chodil málokdy a do karet mi hrálo i to, že práci, kterou tu měl, už dodělal. Nebyl vůbec žádný důvod, aby sem zrovna teď zabrousil. I když jisté riziko tu samozřejmě pořád bylo. Jenže život není nic jiného, než jeden velký risk, to se nedá nic dělat. Takže jsem vyrazil.

Byl sice den, ale mně bylo jasné, že ve sklepě to nebude žádná legrace. Okénko bylo malé jako od staré šatlavy a tak vysoko, že se jím moc světla neprodralo ani za nejjasnějšího odpoledne. Krom toho to dnešní mělo do jasného dost daleko. Už od rána sice nepršelo, ale mraky se pořád honily sem a tam, jako by se jim nechtělo pokračovat v cestě za další štací. Budiž. Dnes jsem byl připraven.

Baterka, kterou jsem ukořistil v kumbálu pod hlavním schodištěm ( tam, kde měla babička uskladněné věci k trampování), byla úplně jiný kalibr, než to moje pestrobarevné blikátko. Na první pohled velice výkonná, bytelná a těžká, takže mohla klidně zastoupit i nouzovou ruční zbraň. Ne že bych předpokládal, že ji budu potřebovat, ale člověk je hned o něco klidnější.

Pro další důležitou věc, kterou jsem plánoval přibrat do své výbavy, bylo nutné nenápadně zabrousit do garáže, alias skladiště zahradního náčiní. Když jsme tam onehdy s klukama řešili nějaké naše důležité věci, všiml jsem si takové šikovné lopatky. Původně asi sloužila k vyhrabávání děr pro sazenice, nebo tak podobně. Byla dost těžká, nejspíš železná. I já ji hodlal použít k  hrabání, ovšem ne na záhonu, nýbrž ve sklepě. Myšlenka na ukryté poklady mě ještě stále neopustila. A to nářadí, které tam bylo asi tak sto let opřené o zeď, by se mi nejspíš rozpadlo v ruce. Nehodlal jsem to riskovat.

Cestou od garáže, rozjařen úspěšným lupem, zvedl jsem hlavu k Violinu oknu. Teprve teď mě napadlo, že by sestřenka určitě chtěla jít se mnou. Pak jsem ale tu myšlenku zavrhl. Za prvé spala a za druhé nebylo vůbec jisté, že tam kromě drobné havěti něco najdu. A pokud přece, o svůj nález se poctivě podělím. Tím předsevzetím bylo mé drobné dilema vyřešeno.

Bylo třeba se držet podél zdi, mimo dosah výhledu z oken. Dveře na kuchyňskou terasu byly zavřené, jelikož bylo chladno, což jsem uvítal. Poslední roh a budu u cíle.
Tam na mě ovšem čekala zrada. Pan Aubrecht něco kutil právě u mého sklepního okénka. Hned mi došlo, co to asi může být. Nedalo se nic dělat. Ani nenápadně zmizet, protože už mě zahlédl. Nasadil jsem tedy neutrální výraz a doloudal se až k němu. Pokoušel se vsadit zpátky mnou uvolněnou mříž a tvářil se přitom jako bůh pomsty. Když si mě všiml, nasupeně si odplivl: "Vidíš to, mladej? To by mě zajimalo, jak je todlenc možný. Taková bytelná mříž. A vona si najednou jen tak mýrnix týrnix vypadne. Nejni todle sakra divný?"
"To jo, pane Aubrecht. Je to fakticky záhada. Asi už byla moc stará, ne?"
"Takovádle mříž by měla něco vydržet. To je eště poctivá kovářská práce nebožtíka Koudelky. A to byl ňákej kabrňák!"
Pan Aubrecht si tím usilovným divením div nevykroutil hlavu. Nenapadlo ho, že ten Koudelka sice vyrobil mříž, ale ne zeď, do které byla zasazená. A ta už tak trvanlivá nebyla, o čemž svědčila hromádka vydroleného zdiva.
Prozíravě jsem ale mlčel. Společnými silami se nám tam nakonec podařilo tu mříž narafičit, co nejvěrohodněji to šlo.
"Tak. Zejtra bude potřeba koupit ve městě pytel cementu. Todlenc by mohlo zatím ty zloděje vodradit. Co myslíš, mladej?"
Vykulil jsem oči: "Jaký zloděje, pane Aubrecht?"
Zase si odplivl: "Dyk to znáš. Čert nikdá nespí. Celý léta nic a pak jednou vypadne mříž a jako na potvoru sem zrovna někdo vleze. To je zákon schválnosti, mladej. A ten funguje, to by ses divil."
Nenápadně jsem si oddechl. Člověk by si skoro myslel, že ten stařík něco tuší.
"A co Dita, pane Aubrecht? To je dobrej hlídač, ta by každýmu chmatákovi natrhla zadek."
"Lidi sou zlí. Klidně by byli schopný tu němou tvář votrávit." Tak jsem zjistil, že i pan Aubrech je expert na katastrofické scénáře. A taky mi bylo jasné, že dneska mi tady pšenka nepokvete.

Viola stála ve dveřích a očividně mě vyhlížela. Sotva jsem se totiž objevil v jejím dohledu, začala na mě mávat. Kristovy rány! Po období demonstrativního přehlížení se snad rozhodla, že se mi pro změnu pověsí na krk. Ale nějak jsem se na ni nemohl zlobit. Dokonce mě to i trochu potěšilo. Přece jen... krev není voda, jak praví to staré moudro.

"Kdes byl? Všude tě hledám," pravila vyčítavě, když jsem se doloudal až k ní.
"Fakt? Stalo se něco?"
"Ani ne, jen jsem myslela, že si spolu dáme oběd."
"Violo, uvědomuješ si, že ještě včera bys mi nejradši vyškrábala oči?"
Fakt se mi zdálo, že se trochu začervenala.
"To je možný. Ale jak sám říkáš, to bylo včera. A včera není dnes." Otočila se ke mně zády a téměř vznešeně zaplula do domu. S rezignovaným povzdechem jsem ji následoval.