Tajemství babiččina domu 12. kapitola

"Ty dveře? Jak tě to, prosím tě, napadlo?"
Babička si vzala svoje pletení  ven, na malou terásku u kuchyně. Dalo se na ni vyjít francouzským oknem. Za malou chvíli  se začne smrákat. Slunko sice ještě nezašlo, mraky už ale nabraly nádherné odstíny červánkových barev. Bylo bezvětří a klid, jen odněkud ze zahrady znělo pohvizdování pana Aubrechta, který zaléval zeleninové záhonky.

"Jen tak, zajímalo by mě, kam vedou. Zkoušel jsem je, ale jsou zamčené."
"Jsou zamčené, co pamatuju. Kdysi dávno tam byl, myslím, nějaký sklípek, už ani nevím, k čemu sloužil. Ale to už je dávno. Ještě za tvého pradědečka. Pár služebných se na těch kamenných, točitých a strmých schodech moc ošklivě potlouklo. Tatínek se obával, aby se nakonec nepřihodil úraz i někomu z rodiny. Všechno, co tam bylo, dal přestěhovat do vedlejšího sklepa, kam se dá vcházet i ze zahrady a tyhle dveře zamknul. Klíč měl velice pečlivě schovaný, aby ho náhodou nějaká všetečka nevyšťourala."
"A to tam od tý doby nikdo nebyl?"
"Pokud vím, tak ne. Ani nebylo, proč tam chodit. V tomto domě není o prostory nouze, jak sis určitě všiml. Už jsme si tak zvykli, že bereme ty dveře víceméně jako dekoraci." Babička byla dnes mimořádně sdílná, rozhodl jsem se tedy kout železo, dokud je žhavé.
"Dal bych pozor, abych si nenatloukl. Půjčila bys mi ten klíč?"
"Není tam nic k vidění, Martine. Jen malý, zatuchlý sklípek s klenutým stropem. Úplně prázdný."
"To nevadí, babi. Já miluju starý sklepy. Jen se kouknu a pak už tě nebudu otravovat. Prosím!"
"Martine, i kdybych chtěla, ten klíč ti půjčit nemůžu. Už aspoň padesát let ho nikdo neviděl. Možná i déle."
"Ale..."

Zmlkl jsem. Nebyl žádný důvod babičce nevěřit. Ale na vlastní oči jsem přece viděl ten klíč, který tehdy v noci držela v ruce moje náměsíčná sestřenka. I když jím nakonec neodemkla. To bylo zvláštní. Rozhodl jsem se zatím o něm babičce nic neříkat. Stejně, jako jsem si nechal pro sebe tu noční příhodu. Ale ten klíč mi nešel z hlavy. Jak k němu Viola přišla? A proč ho měla sebou při svém bloumání domem? Zamračil jsem se. Mohla jít najisto? Ale proč to tedy nedotáhla do konce? Ten klíč...
Rozhodl jsem se, že ho musím mít.

Moje sestřenka seděla na svém oblíbeném místě u fontány a louskala jeden ze svých románků, které se dle mého mínění lišily jeden od druhého pouze barvou vlasů dívky na obálce. Snad i ty ksichty byly stejné. Ale třeba jsem byl vůči dívčím příběhům nespravedlivě zaujatý. Hlavní bylo, že Viola momentálně není ve svém pokoji. Mohu se vydat na průzkum. Považoval jsem za naprosto jasnou věc, že ten klíč tam bude někde schovaný. A jelikož mohla moje sestřenka těžko předpokládat, že jí budu vizitýrovat v pokojíku, určitě nebudu muset hledat dlouho. Nejspíš bude v nočním stolku, nebo přinejhorším pod polštářem. Určitě ho v tom zvláštním stavu neschovala moc nápaditě.

To byla ovšem jen domněnka, neboť jsem neměl tušení, nakolik jsou náměsíčníci rafinovaní.

Zdálo se mi, že se na mě starý muž z obrazu nad schodištěm dívá podezíravě. Rychle jsem vklouzl za něj. Jedny z těch dvou dveří, které jsem cestou míjel, byly pootevřené. Jen trochu, nebylo to skoro ani vidět. Nenakoukl jsem za ně, mou prioritou bylo momentálně něco jiného.

Violin pokoj vypadal nachlup stejně, jako posledně. Jen ještě nebyla tma a postel byla ustlaná. Cítil jsem se jako Arsen Lupin, zloděj gentleman. Jenže na rozdíl od něj jsem nepátral po klenotech, nýbrž po záhadách.

Za pár minut mě ta dobrá nálada přešla. Klíč totiž nebyl ani v zásuvce nočního stolku, ani pod polštářem, ani v žádném z ostatních několika šuplíků v místnosti. A teď babo raď!
Uvědomil jsem si, že se v pokoji i za tu krátkou dobu poněkud setmělo. Zapadalo slunce. Viola už za chvíli na čtení moc neuvidí. Měl bych si tedy pospíšit. Vážně, prohledávat pokoj, plný nejrůznějších holčičích čičurek není nic moc. Ta holka musela přijet s loďákem. Nebo tady ty věci už byly předtím? To teď ale bylo vedlejší. Čas prchal a já neměl vůbec nic. Po klíči se slehla zem.
Najednou jsem ztuhl. Zdálo se mi to, nebo jsem skutečně zaslechl Violin hlas? Zdravila se s panem Aubrechtem. A někde blízko, asi přímo pod oknem... Rychle a nenápadně jsem vyhlédl ven. Lavička u kašny byla prázdná. A sakra! Za chvili je tady. Co teď?

Rozhodnutí muselo být bleskové. Vyhodnotil jsem situaci a usoudil, že tady pomalu začíná pálit půda pod nohama. Snad se stihnu dostat za obraz včas. Seběhl jsem schody k východu z věže. Vyhlédl jsem ven úzkou škvírkou a okamžitě zase zavřel. Viola byla dole na schodišti. Je pozdě. Co teď? Co teď?
V panice jsem se rozhlížel kolem sebe a oči mi padly na ty nedovřené dveře na půdu. Či do podkroví... kdoví, co tam vlastně najdu? No, válečkem na nudle mě tam snad nikdo neklepne. Moc dobře po těle mi ale nebylo.

Vsoukal jsem se do té skuliny jako šnek do ulity. Chvilku jsem přemýšlel, mám-li za sebou úplně zavřít, ale nakonec jsem usoudil, že by si Viola mohla všimnout změny.
Už jsem ji slyšel zavírat dveře s podobiznou a vzápětí její kroky, lehce vrzající po úzkém schodišti nahoru. Právě byla v úrovni dvou protilehlých dveří. Za jedněmi z nich se krčil nezvaný host. Já.
Došlo mi, že jestli se ve svém pokoji nezavře na kliku, nebudu odtud moci odejít. Slyšela by mě. Schody dost vrzaly a panty už taky asi pěkně dlouho nikdo nenaolejoval. Zatím nezavírala. Pustila si potichu rádio, či snad magneťák... Za chvilku bylo jasné, že B je správně, poznal jsem Works od Floydů. Sakra, kde ta holka splašila tohle album? Pokoušel jsem se na ni telepaticky zapůsobit, aby to trochu osolila, jenže tyhle schopnosti mi zřejmě nejsou vlastní.

Začal jsem se trochu rozhlížet kolem sebe. Byla tu skoro tma. Stál jsem v nějaké stísněné, dřevěné chodbičce, či co to vlastně bylo. Na jejím konci byly další dveře. Tyhle byly pro změnu úplně dokořán. Podkrovní pokojík. Asi dost tmavý i za denního světla, protože zde bylo jen jedno malé, střešní okno. Působilo to na mě depresivně, jako nějaká cela. Postel bez matrace, vlastně jen holá, kovová kostra s dřevěným rámem. Vedle noční stolek, u zdi skříň s rozklíženými dveřmi. Komoda se čtyřmi zásuvkami. Holé stěny.
Ztěžka jsem polkl. Co to, proboha, je? Tady snad kdysi někdo bydlel? Pokud ano, upřímně jsem ho litoval. Neměl jsem z téhle místnosti dobrý pocit. Byla tady někdy Viola? Nic jí nebránilo vstoupit, stejně jako mně. Oboje dveře byly otevřené, ty vnitřní dokonce dokořán. Nemusela si toho ale vůbec všimnout, stejně jako já při své první pátrací akci.

Usoudil jsem, že mi tenhle kumbál nedělá dobře na psychiku a otočil se ke dveřím. Otevíraly se do místnosti a něco zpoza nich vyčuhovalo. Bylo to téměř utopené ve stínech a asi bych si toho nevšiml, kdyby mi nepadl zrak přímo na to. Šel jsem blíž. Jakési ploché předměty stály opřené o zeď, zabalené ve zvetšelém balicím papíru, převázané režným provázkem. Vypadalo to jako nějaké dřevěné desky. Obrazy? Mohlo by být. Staré obrazy.

Ne, že bych byl zvědavý na další ponuré podobizny, ale tohle mi nedalo. Pokud to jsou skutečně obrazy, proč nevisí dole na čestných místech, jako ty ostatní?
I když se mi do toho vůbec nechtělo, věděl jsem, že to musím udělat. Nedalo by mi to spát. A možná už bych nemusel najít znovu odvahu zopakovat si návštěvu v tomhle temném pokoji.
Vyndal jsem ty zabalené předměty zpoza dveří. Dost jsem se přitom ušpinil, byly hodně zaprášené a opředené pavučinami. Nikdo na ně nesáhl už pěknou řádku let. Aspoň v jedné věci jsem měl jasno: Viola je stoprocentně neviděla. Třeba tady opravdu vůbec nebyla a ty dveře byly takhle otevřené celou tu dobu. A možná to ani nejsou obrazy.

Ale byly. Vymotal jsem je z těch špinavých papírů a přenesl pod to střešní okénko, abych vůbec rozeznal, co na nich je. Jeden po druhém jsem je naklonil do polohy, v níž na ně dopadalo co nejvíc světla z toho mála, co propustilo špinavé sklo. Zběžně jsem je prohlédl. Osvětlení skutečně nestálo za nic, musel jsem přivírat oči, abych trochu víc zaostřil. Nerozeznal jsem toho moc, ale hned mi bylo jasné, že tady ty obrazy nenechám. Potřeboval jsem totiž jistotu, že jsem se nespletl a opravdu jsem viděl to, co jsem si myslel, že vidím.
Už jsem je nebalil. Ani by to nešlo, papíry byly potrhané. Děkoval jsem prozřetelnosti, že to nebyly ty obří olejomalby v masivních rámech, jaké většinou visely dole. Tyhle měly na výšku maximálně metr. I tak to bylo dost, pokud jsem měl pobrat všechny tři najednou. Ale musel jsem, protože jsem se už nehodlal vracet.
Nějak jsem si je poskládal do podpaží a modlil se, aby mi nevypadly ještě na Violině území. Kdyby mě s nimi někdo načapal na hlavním schodišti, bylo by to sice mrzuté, ale pořád by se to dalo nějak zakamuflovat. Skutečně kritických bude těch pár metrů ke dveřím s podobiznou.

Krčil jsem se v té úzké, dřevěné chodbičce u východu na schodiště a čekal, až nastane vhodná chvíle. Trvalo to ještě další půlhodinu. Kazeta dohrála a Viola už ji neotočila. Slyšel jsem bouchnutí dveří a vzápětí nato pleskání bosých nohou po schodech dolů. Zajímalo by mě, co to má za mánii, pořád chodit bosky. Alespoň tedy v domě. Bylo to zvláštní. Jako ostatně celá Viola.

Nechal jsem jí slušný náskok a potom se značně smíšenými pocity opustil svou tmavou skrýš. Teď už byla skoro dokonalá tma i v pokojíku, natož v chodbičce. Za ten čas, strávený zde, pocítil jsem dokonce jakési náznaky počínající klaustrofobie. Možná to ale bylo normální v téhle situaci, kdoví...

Nyní jsem musel jednat rychle. V duchu jsem se modlil, abych na těch schodech nezakopl. Štěstí stálo při mně a já úspěšně dosáhl první mety. V reálu to znamenalo podívat se do očí namalovaného starce. Opět jsem se tomu neubránil, když jsem co netiššeji zavíral jím střežený vstup do věže. Jako by si můj pohled přitáhl proti mé vůli. 
Některé obrazy z pohledu zblízka ztrácejí na působivosti. Člověk náhle spatří jednotlivé tahy štětcem, nerovnosti, způsobené barvami a uvědomí si, že ten výjev na plátně je pouhý nános hmoty na hmotě. Tenhle obraz byl ale jiný. Takhle zblízka byl snad ještě děsivější, než z dálky. Jiskřičky v těch očích v sobě ukrývaly jakousi živost, ale na samé hranici šílenství. Skutečně jsem byl rád, když jsem se od něj mohl odvrátit.

Konečně v bezpečí svého pokoje. Bylo mi, jako bych právě doběhl maraton. Teď jsem viděl, že ještě zdaleka není úplná tma. Za oknem vládl soumrak a babička s Violou spolu hovořily někde venku. Neslyšel jsem sice slova, ale zvuk jejich hlasů byl snadno identifikovatelný. I Viola si zřejmě přinesla z kuchyně židli na terasu. O čem si ty dvě mohou pořád povídat? Přistihl jsem se, že mě trochu mrzí ten odtažitý a divný vztah s mou jedinou sestřenicí, poměrně blízkou příbuznou. Místo abychom využili téhle šance, vedeme spolu studenou válku. I když to vlastně taky ne, je to spíš soutěž o lhostejnější chování. A tady jsem musel Viole přiznat, že v mezičase o několik délek vede.

Rozsvítil jsem stojací lampu s třásněmi, která stála vedle malé, dvoumístné pohovky a položil svůj úlovek na konferenční stůl. Bral jsem obrazy jeden po druhém a pečlivě si je prohlížel. Asi mě něco podobného mělo napadnout hned, jak jsem je objevil, přece jen s Ričim kamarádím už dost dlouho. Byl by nadšený.
Klišé, řekl by určitě na můj objev Dáda. Možná i s pohrdavým uchechtnutím ve stylu: "Nejprofláknutější klišé většiny strašidelnejch příběhů, odehrávajících se ve většině starejch a tajemnejch domů."
Neboli zapomenutý obraz a na něm někdo, kdo jako by z oka vypadl hlavní hrdince.

Na akvarelu, který jsem právě držel v ruce, byl dle mého laického názoru velice zdařilý portrét mladé tmavovlásky. Věřím, že každá podivnost má někde své logické vysvětlení, i když může být někdy poněkud krkolomné. Kdybych tvrdil, že mě to neohromilo, lhal bych. Nejsem ani hlupák, ani Riči. Bylo mi jasné, že to není Viola. Nebyla úplně stejná, ale ta podoba byla ohromující. Alespoň mně to tak připadalo. Koukal jsem na tu holku z obrazu a najednou si uvědomil, že se na ni přihlouple culím. Páni, kdyby se Viola někdy trochu usmála, odhodila sveřepý výraz věčně načuřené puberťačky, mohla by být snad i krásná. Jako tahle dívka. V některých případech spočívá asi opravdu největší část přitažlivosti v kouzlu osobnosti, protože tohle zdaleka nebyla klasická kráska. Na to měla moc bledý obličej, příliš vysedlé lícní kosti, malinko špičatý nos a trošičku kostnatá ramena. Ale ten úsměv... ten stíral všechny ty drobné nedostatky. Ten úsměv, který se jí odrážel v zelených očích šibalskými jiskřičkami. Portrét nezabíral celou postavu, ale bylo vidět, že má na sobě pravděpodobně večerní šaty. Bílou toaletu s velkorysým dekoltem a kožešinovým boa, ledabyle přehozeným přes holá ramena. Barvy na obrazu byly velice jemné, kontury mírně rozostřené. Působilo to na mě dojmem jakéhosi mlžného oparu, který tu dívku obklopoval.
Na levé straně měla na šatech připevněnou rudou růži. Vzhledem k téměř snově pastelovým barvám zbytku obrazu byl ten kontrast přímo brutální. Ta květina vypadala jako krvavá rána. Tak sytě rudou nepoužil malíř jen tak náhodou, to mi bylo jasné.

Druhý portrét byl v podobném duchu, tentokrát ale zobrazoval mladého muže. Mužskou krásu nedovedu příliš objektivně posoudit, tohle hodnotím spíš podle celkových sympatií. Tento mladík mi sympatický byl. Někoho mi připomínal. A to tak, že hodně. Ani ne rysy obličeje, spíš výrazem. Nezdálo se totiž, že by se tenhle mladý gentleman nechával rád zvěčnit. Tvářil se příliš sešněrovaně, jako když se momentálně touží podrbat, ale nesmí se pohnout, aby nepřetrhl umělci spojení s múzou.
Přesně takhle se tvářil můj otec, když jsme ho někdy s mamkou přesvědčili ke společnému, rodinnému focení.

Tohle byl taky můj předek. Možná dokonce dědeček. Jeho fotku jsem nikdy neviděl a ani o něm nikdo nemluvil.
Mladý elegán měl světle hnědé vlasy, které mu padaly přes zjevně dosti tuhý límeček bílé košile. Hnědé oči a na rtech téměř neznatelný, malinko křivý úsměv. Řekl bych, že byl určen umělci, který na jeho portrétu pracoval. Bylo by zajímavé vědět, jestli a o čem si ti dva spolu při malování povídali.
Stejně jako dívka byl oblečen do společnosti, v nějakém smokinku, nebo co se to tenkrát vlastně nosilo. Květina v jedné knoflíkové dírce byla rovněž růže, ale bílá. Někdo mu ji tam zřejmě zastrčil dost ledabyle, protože to vypadalo, že mu musí každou chvíli vypadnout.
Bylo to zvláštní dívat se ty lidi z minulosti a vědět, že už nejsou naživu, když na těch obrázcích mají většinu života ještě před sebou.

Odložil jsem opatrně portréty obou mladých lidí stranou a mrkl na poslední obraz. Aha, tak tohle je z kapku jiného soudku. Žádná malba, ale fotografie. Veliká, zarámovaná fotka starého muže v dlouhém, koženém plášti. Opíral se jednou rukou nonšalantně o kapotu černého, naleštěného vozu. To auto jsem znal. Docela nedávno jsem obdivoval jeho mimořádně zachovalý stav v garáži.
Těkal jsem očima od kabrioletu ke starému muži. A zase naopak. Ani on mi nebyl tak docela cizí. Znal jsem ho ze dveří do věže. A vůbec se mi nelíbil. Jeho charisma mě děsilo.

Venku už byla tma jako v ranci a já úplně ztratil pojem o čase. Prošvihl jsem jídlo. Oceňoval jsem, že mě babička nechává dýchat a neplánuje mi den od snídaně k večeři. Jako by věděla, že to nesnáším. Došel jsem si tedy na gáblík dodatečně a potom ještě dlouho do noci seděl nad těmi obrazy a možná trochu doufal, že se něco stane. Nestalo se nic.