už zavřít by se chtěly
a mysl ponořit
do sladké prázdnoty.
Na sněhu bělostném
své květy rozevřely
rozbitých nohou tvých
krvavé šlápoty.
Nevidíš,dívko,
jak nad tebou se sklání,
a neslyšíš ten tichý,
konejšivý hlas,
když bere hlavu tvou
do bezpečí svých dlaní,
když na cestu se s tebou
zvolna dává zas...
Tak dlouho hledal tě,
dojetí hrdlo svírá.
Ležíš mu v náručí
jak polámaný květ.
Jedinou oporou
mu byla pevná víra,
že z hlubin pekla k němu
navrátíš se zpět.
Na celém podhradí
už dlouho leží stíny,
jen vrány krákají
na sněhu bělostném
jak černí trubadúři
hraběnčiny viny...
Dolehne k bohu hluchému
ozvěna dívčích jmen?
Ponurá silueta
čachtického hradu
pomalu ztrácí se
v mrazivém soumraku.
A dole pod hradem
sníh zakryl stopy pádu -
- důkazy jednoho
malého zázraku...