Tetamildred | Potulný kazatel

Dlouho odpočívající v šuplíku, nyní oprášena a jakž takž dokončena. Balada o potulném kazateli...

V dobách, kdy zdálo se,
že pyšné katedrály
své věže chtějí ozdobit
stříbrným prachem z hvězd,
aby pak stovky let
se k nebi vypínaly
pro slávu člověka,
či bohu na počest,

procházel krajinou,
kde se mu vysmívali.
I kámen našel cíl
a tělo poranil.
Cizincům se zde nevěří,
a on přicházel z dáli.
Jako by tehdy v povětří
pach síry cítit byl...

...když kráčel krajem zničeným
a v troskách odpočíval,
kde zbytky ohňů doutnaly
a v očích štípal dým.
Kdoví, co jedl a co pil,
a o čem asi sníval,
když spával v stínu šibenic
s ovocem přízračným.

Pak jednoho dne z jeho úst
zazněla první slova,
a jak když náhle svlaží déšť
poušť sluncem vyprahlou.
Ti, kteří zle mu spílali,
ho chtěli slyšet znova
a proudu jeho moudrých slov
navěky utonout.

A tehdy také začaly
se bortit katedrály,
v těch troskách hejna krkavců
se zvedla od hostin.
A srdce, oči zoufalců
se zvolna otvíraly,
když kazatel jim ukázal,
jak překročit svůj stín.

On stále krajem kráčel dál,
i přesto, že už cítil
vzteklých psů, jdoucích po krvi,
hlasité supění.
A jedné noci ztratil se,
úplněk tehdy svítil,
a po něm zas jen prázdnota,
bolest a trápení.

Když ale na kraj, tak jak dřív
dopadly dravců stíny,
a ohně zvolna trávily
potravu z lidských těl,
tu ponížení zázrakem
své hřbety napřímili,
když vzpomněli, co říkal jim
potulný kazatel.

Neměli v boji nerovném
zajisté šancí mnoho,
přesto jim v dálce plamínek
na cestu zablikal.
V uších jim jako hudba zní
ozvěna řeči toho,
kdo v jejich duších zoufalých
naději vykřesal.


*

A jednoho dne, skryt soumrakem
se v kraji zjevil znova,
svůj prostý šat měl na cáry
a krví potřísněn.
Hladový, k smrti unaven
ploužil se beze slova,
neboť mu za hřích rouhání
byl jazyk vytržen.

Jsou lidé cháska nevděčná,
co rychle zapomíná.
On našel dveře zavřené
a srdce jakbysmet.
Na dohled světnic vyhřátých
pak zabila ho zima,
ta byla tenkrát ukrutná,
všude jen sníh a led.

Kam jeho kosti pohřbili
a jestli vůbec... kdoví.
Vzpomněl si někdo na něho
se studem na duši?

Když po roce pak nadešel
zas večer tříkrálový,
jim o půlnoci u dveří
kazatel zabušil...

Kdo svoje srdce zatvrdí
a svědomí mu schází,
nemůže nikdy nalézt klid
a pošlapanou čest.

On příbytky všech hříšníků,
značené cejchem zkázy,
jak anděl smrti navštívil
na jedné ze svých cest...