Magdaleně

4. červenec 2011 | 13.01 |

blog ›

Magdaleně

Tahle básnička už je hodně, hodně stará. Když jsem ji psala, bylo mi devatenáct (neuvěřitelné!).

Je to jedna z několika mála básniček z té doby, která přežila selekci a následnou likvidaci. Nevím, čím to je, ale mám ji pořád ráda. Snad je to tím, že je volně inspirovaná mou oblíbenou knihou "Germinal" od Emila Zoly.

Kdo četl, možná si vzpomene na malého Janka Maheua, kterého tvrdý život v hornické kolonii poznamenal natolik, že byl i v tak útlém věku schopen vraždit.

Tahle básnička je o mladém vojáčkovi, který zahynul jeho rukou. I on byl obětí hornického povstání za trochu důstojnější podmínky k životu, přestože stál na opačné straně...

Magdaleně

Jestlipak na mé jméno
tam někde v dálce,
jestlipak nenapadal prach?
O tebe, Magdaleno,
i o tebe mám strach...
o tvoje černé vlasy,
co leskly se jak křídla havraní.
Kde prodali ti
tolik krásy,
kde tenkrát
byla k dostání?
Nikdy jsem nemoh pochopit,
že já,
že zrovna já tě za ruku směl vzít.

Ty netušíš - mně dali karabinu
a postavili na stráž k změti stínů,
já nechtěl zabíjet!

Když rozléhal se krajem
výkřik jak z agónie,
tu lidé přestávali lidmi být,
v nich zůstala jen touha žít
a za chléb, za svůj život
i rozum odhodili.
Zbylo jim srdce a v něm jen zloba,
lásku a cit v nich zabila zlá doba,
hnali se o život se rvát
a já...
já nesměl jsem se bát!

Na druhou stranu proti nim mě
postavili,
karabinu do ruky mi dali,
neptali se, kolik je mi let...
jen přikázali: budeš zabíjet!
Potom mě na stráž k haldě postavili,
stojím tu ve tmě, jen měsíc
je kulatý jak talíř...

Přicházejí ke mně jeden po druhém
a jen se dívají.
Svou karabinou jsem je zabil.
Jim život vzal a otce zradil,
co také býval havíř!

Na haldě
kolikátou noc už stojím,
mám hlídat stíny
mrtvých havířů
a nejraději bych zapomněl své jméno.
Tam v dálce dřímá jabloňový sad
i rodný dům a pole,
vinohrad
a ty... má Magdaleno,
před tebou nejvíc stydím se!
Já nechci žalovat
a když,
tak na sebe sám sobě.
Je marné vyčítat,
co dělat však,
když nejde napravit svou vinu!

Už dávno nestojím
tu s karabinou,
okolo tráva má už barvu jinou...
Snad aspoň na vteřinu byl jsem muž,
alespoň vteřinu jsem nosil muže jméno.
Teď nevadí mi ležet v změti stínů
jak jeden z nich,
života po kapkách se vzdávat...
Když přišel jeden z nich a v ruce držel nůž -
- tak sbohem, Magdaleno,
já nespatřím tě už!

Snad mladší byl než já
ten mstitel z tmavé šachty,
co najednou tu stál,
co oči měl jak nože
snad ostřejší, než v jeho ruce zbraň...
ty oči v tváři chlapcově - to byly oči muže
a já jsem pochopil, proč pušku nezvedám!

Vše v mlhu zahaleno,
mám stále méně sil
a vím,
má Magdaleno,
že tě už nespatřím!

Zpět na hlavní stranu blogu