Na věži kostela
hodiny ruce spojí
a dnešek zítřek vítá.
Okamžik poslední
se vznáší v povětří
společně s vůní
posečené trávy
a růží z předzahrádek.
A na kočičích hlavách
starého dláždění
tichounké cupitání
dešťových tanečnic
mým krokům opuštěným
dělá společnost.
Tak sladce chutná
každý nádech,
tak krásně umí
objímat noc,
když bolí spánek
a bolí snění.
Nesu si domů
letní déšť ve vlasech,
světlo lamp z kaluží,
stínohru stromů
a... noční pohlazení!